Kvalita života
Kvalita života se tedy vztahuje ke stupni uspokojení, které člověk zakouší a k hodnotám jeho života jako celku, i v jeho partikulárních zvláštnostech, jako je zdraví.
V posledních letech se objevily snahy definovat to, co je vysoce subjektivní, objektivním způsobem.
Hlavními parametry tohoto hodnocení jsou účast na denních aktivitách, absence nebo přítomnost bolesti, sociální interakce nebo mentální bdělost (acuity). Tyto empirické studie je velmi obtížné koncipovat a jejich použití je omezené.
Z pohledu tohoto empirického směru, je možné na kvalitu života pohlížet jako na multidimenzionální konstrukt, který zahrnuje „účast, potěšení a radost z naplňování sociálních rolí, fyzické zdraví, intelektuální život (functioning), emocionální stav a spokojenost ze života nebo tzv. well-being“.
Zde je třeba se zabývat sedmi otázkami:
- Jaké vyhlídky k návratu k normálnímu životu pacient má, ať s léčbou a bez léčby a jaké fyzické, mentální a sociální deficity bude pacient mít, i když bude léčba úspěšná?
- Na základě jakých východisek může někdo považovat něčí kvalitu života jako nežádoucí u pacienta, který nemůže vyjádřit svůj názor?
- Jaké předsudky v hodnocení kvality života může mít poskytovatel péče?
- Jaké etické otázky vyvstávají ve vztahu ke zlepšení (enhancement) pacientova života?
- Má hodnocení kvality života nějaký vliv na otázky týkajících se terapeutického plánu, jako je např. ukončení život udržujících opatření?
- Jaké jsou plány a důvody k ukončení život udržující léčby?
- Jaký je etický a právní statut sebevraždy?